Terapeutický vztah
Neurol je tvůj buddy. Nejlepší kamarád zase ten, co s tebou ani trochu nesoucítí. Vítejte v newsletteru o pozitivním přístupu k životu.
Nastává doba přeplněných psychiatrických ambulancí. Pokud máte pocit, že se vám seznam vyzkoušených a nyní již nefunkčních taktik přežití v izolaci nekonečně prodlužuje a backlog nápadů k vyzkoušení se ztenčil na nulu, tak raději neváhejte. Jedna možnost tu ještě zbyla. Nebýt na to sám.
Vstoupit do terapie se většinou člověk zdráhá. Protože tento krok jsem už kdysi dávno prodělala, popíšu vám, co terapie je, a že nemusíte být blázen abyste do ní mohli jít a mít z ní prospěch. Prostě samé benefity.
⛩
Sedím před obrazovkou svého laptopu a dívám se na cizího pána na videu, se kterým právě mluvím poprvé. I online terapie je dneska k dispozici. A není prý horší, jako osobní kontakt.
Je to jako kdysi, cítím strach - co budu říkat? Budu mít co říct? Vím, že jsem si tuto hodinku, toto “sezení” objednala. Posadím tedy, mírně donucená situací, obavy na sedadlo spolujezdce a nastavím autopilot na mluvení bez autocenzury.
Naučit se v terapii mluvit je dovednost, kterou to chce pro její rozvinutí několikrát zopakovat. A i pak cítíme vždycky jisté chvění, nejistotu. A tak to je asi dobře.
Jde mi to (mluvení) tentokrát až podezřele souvisle. Nejistá jsem, ale mluvím, a zároveň slyším, co říkám a stíhám monitorovat naši trojku: terapeut, já vnější, a já vnitřek, které si o tom něco myslí.
Ten vnitřek, který nikdy nezmlkne, a nikdy ani nedostane přímý, svůj hlas, jednoduše proto, že objektivní hlas nemá. Používá mě-vnější.
A díky tomu ve mě někdy působí arci destruktivně.
Pokud neříkám svými ústy to, co se mu honí hlavou, pokud nemám s kým mluvit o něm, svém vnitřním hlasu a hlasu své nekonečné psýché, začne si hledat cestičky jinudy. Ale k projekcím se dostanu o něco později.
Terapie je skvělá věc. Velmi civilní, ačkoliv nám umožňuje mluvit o svých nejhlubších pocitech.
Většinou se během ní nehroutíme - nedovolíme si to, a nad to rámec těchto setkání umí terapeut vést tak, aby si případné naše výlevy nebral osobně. Tuto jeho distanci si od něj přejímáme, a tím jí získáváme i od našich problémů.
Terapeut má o vás zájem, aniž by se o vás zajímal. V tom je ten benefit.
Klade nám otázky, ptá se, jestli si myslíme to nebo ono - a tím nás dovádí k zvnějšnění sama sebe, pro nás samé.
Takže pokud máme tam uvnitř hromady sloního trusu, ve kterých se skrývají diamanty, tak nám pomůže vyrovnat se s hanbou (z existence hromad sloního trusu ), s prokrastinací (úklidu, který se může zdát až hrozivě nadlidským úkolem), se samotným faktem, že se na ty hromady díváme zvětšovacím zrcadlem a dáváme je do centra naší zahrady, ačkoliv reálně mají asi desetinu své přemítané velikosti a neleží na trávníku, přepadávajíc do jezírka, ale jsou někde zhruba v rohu zahrady. Terapeut nám pomůže zjistit, proč se v tom rohu tak rádi zašíváme. A vykopat diamanty.
Teda má tu možnost.
Nemusíte řešit hlubinné věci. Můžete mluvit o čemkoliv chcete. S pomocí terapeuta si prostě lépe uvědomíte sama sebe, protože každý jiný člověk z vnějšího světa na vás reaguje a vy musíte na něj.
Každá terapie má předepsaný čas 50 minut.
Když jsem v ní začínala (vždy jako klient:), mluvila jsem docela dost a poměrně svůdně, no a moje tehdejší terapeutka, která byla v poslední fázi výcviku, mě nechávala mluvit někdy i 20 minut navíc.
Její supervizor nám pak tyto tlachací večírky zatrhnul.
A co se stalo? Neodcházela jsem pak domů s pocitem, že jsem jí všechno řekla a že jsme vše vyřešili. Odcházela jsem s plnou hlavou nedořečeného. A o to právě šlo.
Terapeut není kamarád, který vás zároveň profesionálně pochopí.
Je to člověk, jehož vztah k vám je čistý, jako plátno pro věrný odraz. Máte se v něm dokonale vidět vy. Jen vzít do ruky štětec. Terapeut sám by tam neměl být tolik vidět.
Samozřejmě že je autentický a není bez osobnosti. A samozřejmě že je vždycky trochu vidět. A proto se dostávám k termínu projekce.
Vypůjčím si citát z knihy Cesta Archetypu, ve kterém Sallie Nichols, studentka C. G. Junga (zakladatele analytické psychologie) mluví o projekčním procesu duše, i o tom, jak lze pro jeho zvědomování používat symboly na tarotových kartách (o čemž je celá její kniha):
Z psychologického hlediska je projekce nevědomý autonomní proces, s jehož pomocí si promítáme do druhých osob, objektů a událostí v našem okolí ony tendence, vlastnosti, možnosti a nedostatky, které ve skutečnosti patří nám. Zalidňujeme vnější svět čarodějnicemi a princeznami, démony a hrdiny dramatu, které se odehrává v našich hlubinách.
Projekci vnitřního světa do vnějšího neděláme záměrně; je to způsob, jak funguje naše psýché. Projekční proces probíhá tak nepřetržitě a automaticky, že si ho zpravidla neuvědomujeme. Nicméně projekce jsou užitečnými nástroji sebepoznání. Pozorujeme-li představy, které promítáme do vnější reality jako odrazy té vnitřní, poznáváme sami sebe.
Na pouti velkými arkány budeme tarotové karty používat jako lapače projekcí. Velká arkána jsou k tomu přímo ideální: symbolizují instinktivní síly autonomně působící v hlubinách psýché, které Jung nazval archetypy.
Proč mluvím o projekci nejen v souvislosti s terapií, ale i s osobou terapeuta?
Pomocí jeho osoby si totiž můžeme začít zřetelněji uvědomovat i naše vztahy se světem. Naše projekce budou jiné v případě, že bude terapeut muž, jiné pokud to bude žena, podle toho, jak se podvědomě vztahujeme k různým typům mužů i žen (základem čeho jsou různé zkušenosti v našich mladých formativních letech s blízkými osobami a vychovateli).
Ale tyto všechny věci se musí zažít. Až pak pochopíme to, co není možné si sám umyslet.
Chtěla bych povzbudit všechny v této nelehké době, kdo váhají, jestli by jim neudělalo dobře najít si terapeuta, aby si ho našli.
Teď, když VZP nabízí příspěvek, proplacení 10 hodin terapie (jen do konce května), je ten nejlepší čas. :)
Pro intenzivní uklidnění si v poslední době pouštím při práci zvuk moře. Pusťte si ho taky.
PS: a pokud někdo uvažuje začít s mikrodávkováním, jako formou pomoci pro psychiku zdeptanou vnějším chaosem, jenž se pak logicky usazuje dovnitř již tak košatého labyrintu duše, mohu tuto jemnou, mikrogramovou, nyní zkoušenou metodu jen doporučit (těm, kteří si myslí, že pro ně může být vhodná).
A děkuji Suzanne, která mi připoměla, že bych to mohla zkusit, když mi v tom prokletém únoru nebylo nejlíp.