Dnes vám pošlu povídku, kterou jsem před časem napsala o jedné krátké cestě ulicí.
Po ulicích chodím moc ráda.
* * *
Léto 2017
Ten chlápek, navlečen v džísce, s velkou černou nášivkou na zádech; šel mojí ulicí a řval sprostě, hulákal na plný koule, skříplý do svěráku existence.
Měl ochraptělý baryton a řval jako se řve na stadionu,
jako řvou cikáni na ulici, nebo jak štěkávají narkomani, když jsou bez sebe;
všichni ti lidi bez břehů;
Dštil hrůzu kolem dokola a hlásal MRD:
smrt,
zmrdi,
mrdky.
Řval na plná plíce a otevřené hrdlo.
V intervalech každých dvaceti metrů, řval v snobské Laubově ulici.
Blížím se k němu zezadu, žene mě zvědavost i strach, zrychluju směrem k němu, abych ho lépe slyšela;
Řve:
Smrt komunistům!
Zmrdi zasraný!!
Pauza, odměřovaná rytmikou těžkých kroků a bot.
Smrt komančům!
Ať chcípnou!
Pauza.
Chlapácká ramena se pohupují v rytmu.
Komanči!!
Smrt komunistům!
…
Mrdky, chcípněte!
Ulice je krátká, a to už jsem u něj, když vchází na Jiřák u salonu Gentleman’s brothers, u Antonínova pekařství a francouzské kavárny Caveau.
Už se nebojím, že mi ublíží,
možná je to otevřeným prostranstvím náměstí a tím že jsme spolu ušli kus cesty,
ale málem se jmu spolu s ním začít křičet,
přidat se k němu svým zvonivým dívčím hlasem a s nadšením zaječet:
Smrt komunistům!
Ale dyt to jsou taky jen lidi :) Kdebychom to probuh byli kdybychom porad jenom nekoho zabijeli a to jen proto, ze nesmysli dle nasich predstav a je to navic zkurvenej curak. Zavrit do temny cely a zahrnout laskou!