Ten chlápek v džísce

Povídka

Dnes vám pošlu povídku, kterou jsem před časem napsala o jedné krátké cestě ulicí.
Po ulicích chodím moc ráda.

* * *

---

Léto 2017

Ten chlápek, navlečen v džísce, s velkou černou nášivkou na zádech; šel mojí ulicí a řval sprostě, hulákal na plný koule, skříplý do svěráku existence.

Měl ochraptělý baryton a řval jako se řve na stadionu,
jako řvou cikáni na ulici, nebo jak štěkávají narkomani, když jsou bez sebe;
všichni ti lidi bez břehů;

Dštil hrůzu kolem dokola a hlásal MRD:
smrt,
zmrdi,
mrdky.

Řval na plná plíce a otevřené hrdlo.

V intervalech každých dvaceti metrů, řval v snobské Laubově ulici.

Blížím se k němu zezadu, žene mě zvědavost i strach, zrychluju směrem k němu, abych ho lépe slyšela;

Řve:
Smrt komunistům!

Zmrdi zasraný!!

Pauza, odměřovaná rytmikou těžkých kroků a bot.

Smrt komančům!
Ať chcípnou!

Pauza.

Chlapácká ramena se pohupují v rytmu.

Komanči!!
Smrt komunistům!

…

Mrdky, chcípněte!

Ulice je krátká, a to už jsem u něj, když vchází na Jiřák u salonu Gentleman’s brothers, u Antonínova pekařství a francouzské kavárny Caveau.

Už se nebojím, že mi ublíží,
možná je to otevřeným prostranstvím náměstí a tím že jsme spolu ušli kus cesty,  
ale málem se jmu spolu s ním začít křičet,
přidat se k němu svým zvonivým dívčím hlasem a s nadšením zaječet:

Smrt komunistům!