Sloupek v izolaci
Když se celý svět začínal zastavovat a my si mysleli, že odteď to budeme my, kdo se musí pohýnat kupředu…
…nedošlo nám, jak vzájemně závislý vztah je odmítání. Tak tedy, žádné nebe.
Ve svém hledání klidu od davů a konzumu jsme napojení na jejich bzukot, ale ještě to nevíme. To až zmizí vše, nám dojde, co jsme ztratili.
V útěcích z večírků, z přemíry ukazování se, figuruje část člověka, která nejdříve potřebuje společnost.
Ve vyvlékání se z tahu trendů, které nestíháme sledovat, je touha po novotách a potřeba něčím se smysluplně zaměstnávat.
Než se hrdina na své cestě zachrání, tak většinou celkem dlouho pochodem vpřed umírá. Prožívám to zas a znova. Již den po Halloweenu. Nebo počítám: Dva týdny bez kolemjdoucích. Třetí týden homeoffice. Vyřezaná tykev po 7 dnech shnije, pohřbíme ji do popelnice. Šest týdnů nouzového stavu. Hromadím knihy. A pálím vyřazené špatné myšlenky.
Po úvodu
Zkouším teď různé formy psaní newsletteru. Toto je první, chtěla jsem začít osobně. Po větších tématech můžu jít později. Přemýšlím i o nahrávkách úryvků čtených knih.
V Reflexu s obálkou s Ester Geisler je podivná rubrika sloupků z druhého lockdownu, dokazující, že i novinářům z toho už úplně hrabe. Naštěstí si ještě neléčím depky nakupováním, nepořídila jsem tepláky, holky, ze Zary, ani Netflix mi nedělá společnost svými obludnými seriály. Takže asi tento text o tom, s čím se potýkám během izolace, můžu v klidu napsat. Bude jen o poznávání melancholie. A nebude o tom, že všechny své nejhorší lidské stránky teď můžeme pozvat na nezřízený, 2 měsíce trvající večírek.
První fáze lockdownu:
jakési potěšené očekávání klidu. Chvění před začátkem neznáma. Opevňuji se a těším. Budou přečtené knihy, bude soustředění, napíšu konečně to, co jsem chtěla napsat, proberu se poznámkami, poslechnu přednášky, mnohé se naučím.
V březnu, když ještě svítí slunce máme dost vnitřní síly. Jsme odhodlaní a jsme na sebe hodní. Kulinářsky řádíme. Vymýšlíme názvy drinků jako “Složenicyn” (Bílý rusák), nakupujeme knížky v Kosmasu a děláme si domácí kino s představeními londýnského divadla.
A tak se ani v říjnu ničeho ještě neobávám.
Druhá fáze lockdownu:
velmi překvapivě potkávám Nesoustředěnost. Vyhoření z neustálé koncentrace. Zírání do monitoru, pak do knihy, není žádného rozptýlení, jen samé vnořování. Můžu měnit prostředí asi jako vězeň: z místnosti do místnosti v poznaném řádu. Nedostatek pohybu nesvědčí mentální práci, a tak slunce postupně zapadá pod obzor, už je tak dole, že jsme na něj zapoměli.
Všechny činnosti dne jsou poznamenané zvýšeným třením; termín “friction” se v mém oboru používá pro popis průchodu webem, ale teď ho silně pociťuju v životě… všechno mi brání. Tření se zjevuje i v činnostech, které dosud fungovaly hladce. Všechno se mění v úmorné rozhodování a pomalé brodění se.
Zakazuju si alespoň zprávy a politiku. Dělá mi špatně infotainment, nutkavá sféra vědění zbytečných informací. Ale stejně sleduju, co se děje. Jen už nemám pocit, že “by se něco mělo dělat”, protože jsem ten poslední člověk na světě, který by v tom viděl své životní volání.
Dřív jsem se musela do bezcílné procházky nutit, nyní je to to jediné, co zbylo. Chodit. Utéct všemu, co i jen kolem bloku. Jít a jít, dokud se nezbavím vnitřního tlaku. Změnit prostředí, vypadnout z vězení své hlavy. Moci si v chůzi prožít všechny emoce, které uvnitř kypí, nefiltrovat je kvůli milému, který je taky se mnou v bytě. Chybí mi vybít si emoce na kolezích nepřímo, či kolemjdoucích telepaticky. Ani jsem nevěděla, jak byla důležitá tato dynamika.
Když se introvertovi přejí samota
Neštěstí nikdy nechodí samo. Stíny vždy vylezou, když je pro ně nejméně (tj. nejvíc) vhodná doba.
Psychohygiena se nedaří, upadám. Motivace se vytrácí. Nesnesitelná pomalost. Víno, výlety, drobné radosti, krátká setkání.
Každý den je malé vítězství.
Představte si tuto ženu, jak odhodlaně kráčí po podzimní pláži ve Skotsku. Je to učitelka a žije v malém domku, vedle malé třídy dětí. Jediné její vybití je chůze. Walk. Stride.
Viděla jsem ji jednou v nějakém historickém filmu. Scéna, jak jde a jde a jde. Uprostřed ničeho.
Musím za každou cenu začít někam chodit. Nestačí hodinu kolem Vinohrad. Nestačí dětské prolejzačky potmě na Parukářce. Vzdoruju nařízení být v 9 doma, ale co s tím víc. Ulice jsou prázdné, chybí mi lidi. Homeoffice je za trest. Lituju sebe i ty, které neznám. Je to supertěžké pro všechny, pro každého jinak.
Ale teď je třeba se zachránit. Doporučení k homeofficu házím do koša a vracím se na Anděl. Pěšky tam, pěšky nazpět. Nikdy jsem nevěřila, že na takovou věc dojde:
Chodím ráda do práce.
Tento nezměrný čas využívám i k dobrým věcem, tady některé z nich jsou:
Poslouchám podcasty
Podcasty o psaní s názvem: Horror Vacui s Jonášem Zbořilem a vždy dvěma hosty. Vydává platforma Poustevna.
O psaní románů, reportáží, básní, odborných článků. O porážení strachu z prázdné stránky.
Institut úzkosti jsem objevila už dávněji, ale sedí do nálady. Literární podcast se věnuje vždy jednomu tématu, ze kterého vzniká a projevuje se úzkost, bezcílnost, a čte úryvky z knih, které je zkoumají. Dvoujazyčně.
Krátce ze Zoo - Zoo je sice zavřená, ale stihli jsme se podívat do Botanické na podzimní výstavu bonsajů, to už bylo dávno… Místo zpráv se ráno díváme na zvířátka.
https://www.youtube.com/channel/UChEXjuYx8GyEYeMYP7LGUTA
Vinohradská 12 mi zvedá náladu. Jediné zprávy, které občas poslouchám, abych si dodala naději na to, že svět nezůstane jen fragmentované nesmyslné dějiště jisté trýznivé frašky.
PS:
K výletům elektrickými autíčky Anytime na Křivoklátsko jsme minulý týden přidali díky levným letenkám i výlet k nejvyššímu kopci Španělska, kterým je Pico del Teide (3700m) na Kanárském ostrově Tenerife. Rozvolnit depku. Rozhýbat zadek. Najít pár pozitiv.
Cestou zpět (celkem 9.5 hodin letů s přestupem) jsem si užila poslech Čtení s hvězdičkou Českého rozhlasu: Marguerite Durasová - Milenec.
Skandální příběh zakázané lásky čínského miliardáře a francouzské dívky.
Čtený hypnotickým hlasem Jany Štvrtecké. Zbývá jen týden, než to smažou ;)