Rituály pro naši dobu a tělesnost jako duchovní praxe
Lidovými rituály jde jít i dnes, po cestě navýsost a magicky lidské. A pojednám také o cestě, kterou Thomas Moore nazval plutónská.
V tomto textu chci nastínit poznatky, jež jsem nasbírala o neurózách, které se v člověku moderní doby usazují – a jak se s nimi dá vyrovnat s pomocí fyzického strádání. "Velmi pozitivistický pohled!", řekl by docent Fulka, který nám letos přednáší Freuda, Althussera a Foucaulta. A musím mu dát za pravdu – ano, pozitivismus je tu pořád s námi! (pohříchu i se mnou) Vždy, když se snažíme něco vysvětlit jednoduchou příčinou, když redukujeme někoho, něco, na jeden aspekt – ukazujeme se být dětmi pozitivistické vědy a Reného Descarta, který na nás uvalil karteziánský obrat.
Má oblíbená témata, na které šíři světa redukuji, není těžké si povšimnout. Jsou to tyto tři. Fenomenologie drog, nebo-li formativní zážitky transcendence a substanční ontologie. Erós a sex - individuační nástroje vzdoru proti měšťanské společnosti,
i vzdor společnosti konzumní, kterážto nahotou pouze přikrývá zející duševní prázdnotu. A poslední antikatolicismus je pevným svorníkem těchto dvou,
a k dispozici mi je v podobě cihel z katolického chrámu, který byl vystavěn a rozbořen (tehdy, když Alenka po první menstruaci vypila lahvičku s nápisem Drink me a chrámem tak jednoduše prorostla).
Křesťanské cihly jsou pevné, prověřené dvěma tisíci let praxe. Proto si z nich stavím v duchu evropského kánonu a podle aktuálních potřeb - chrámy jiné. Po svém. Když už mám jejich existenci v zorném poli po celém duchovním obzoru, tak je nemůžu ignorovat. A například takový chrám vznešeného utrpení (z angl. masochism), na něj se cihly křesťanství hodí přímo dokonale.
Mýty a ne-rozum
Tento svět je čím dál víc světem závratě – člověku je až nevolno ze zrychlování a uhánějící modernizace, k níž se ostře, jako protiklad, staví realita našich těl, které tu ve světě mají čím dál víc nedostatku přirozeného světa; sedíme v officech pod modrými světly, žijeme ve městech, denně řešíme hlavně abstraktní cíle různých IT nebo marketingových entit a máme neurózy spíše z nedostatku fyzického ne-pohodlí než naopak; z nadužívání šedé kůry mozkové nám šibe, a stejně tak možná i z toho, že bolest existence prakticky vymizela z našich těl a přesunula se do psychiky. Ulítáváme z přívalů vyhajpovaného dopaminu, který si nosíme v kapse, neustále na dosah konečků prstů, a padáme, když z jeho dropů, když.když.když brain rot?
Jak se připojit zpátky sami na sebe?!, mluví to ze seberozvojových podcastů. Musím přiznat, že se teď jako správná dcera své doby rovněž chci pokusit o řešení tohoto problému.
A volím řešení konzervativní, avšak s velmi provokativním ostřím. Někdo by mohl říct, že volám staré dobré časy. Že chci do světa Westworld, kde násilí je skutečné, ale nezabije vás. Že chci návrat k tradicím, i když jako student antropologie vím, že tradice se neustále vynalézají (a ipso facto neexistují). Jenže jsou ve mě i ty cihly náboženské víry a dědictví židovsko-křesťanské civilizace (*grin*), jehož komponenty jsou:
tělo, sebe-objektifikace, hledání pravé pravdy (mimo svět), velký muž/otec, sex (potlačený), násilí, úděl, vztahování se k absolutnu.
A tak provolám rituál. Provolám fyzično. Volám rozostřené smysly.
Prohlšuju za pharmacon: lásku pod vůlí a rituální praxi.
Pravím: Zbavme se sebe sama, a vstupme do představ dávno-dávných předků. Kolektivní paměti i kolektivního nevědomí.
Zavede nás tam - - - zpocený sex, při kterém budeme úplně bez sebe. Výměna rolí a hraní si na moc a její oběť. Porušení pravidel rovnosti, z čeho vyplyne vzrušení.
A atavisticky prastará psychonautika rituálů o velkých svátcích, které prožijeme fantasijně a magicky - v přáních a symbolických úkonech.
Dostaňme se spolu se starými bohy do času “in illo tempore” - na počátek věků. Napodobujme je, protože mýty jsou dlážděné myšlenkami, které nás do těch časů dovedou.
Nasedněme si na koně Papa Legby.
Bolest a předkové
Ještě moje máma, vychovaná za komunismu mojí babičkou, která vyrostla za II. Světové války, byla přesvědčená, že mezokainové injekce u zubaře jsou pro slabochy. Člověka jenom oslabují pro větší bolest, která může někdy přijít. Jinými slovy, matka byla naučena trpět. Dívám se na její gotický masochismus jako na zbytky řetězu, který si podávali naši předkové, nemaje opia, jen síly vůle (a víry):
Život bolí. Smrt je blízko. Zdraví je třeba užívat teď. Například plozením dětí.
Je pozoruhodné i to, co píše Friedrich Nietzsche v Genealogii morálky - že starší lidé vnímali zakoušení bolesti jako něco slavnostního. Předčítala jsem to kamarádům o svatomartinské večeři. Tento zvyk -dříve- zahrnoval hromadné porážení vykrmených hus a kachen. Dnes se ze zvyku stala lekce vegetariánství.
Zamyšlení nad jídlem:
Dříve ta zabijačka mohla znamenat i přežití dlouhé zimy. I tak bylo maso vzácnost.
Je zajímavé, že v naší části světa jsme dospěli do polohy opačné:
abychom přežili, musíme porazit instinkt přejídání.
Než se s objevem Ameriky dostali do Evropy brambory a kukuřice, byla smrt způsobená hladem docela běžná věc. Jídla byl často nedostatek, takže ani panovník nemohl vládnout jinak, než se sedla. Jedno místo by stěží mohlo být permanentně zásobeno potravinami pro uživení šlechtického dvora.
Blahobyt mění naše kulturní návyky.
Nietzsche teda na straně 58 píše: starší lidé vnímali bolest a trest jako něco slavnostného. To možná myslel jinak než to chápu já, ale nad jeho větou občas přemýšlím, jakoby ji napsal pro doslovné chápání.
Nasedněme na koně Papa Legby. Chci se dostat o něco hlouběji do představ o své fyzické existenci. Po meditaci nad jídlem a (ne)dostatkem přichází na řadu ohrožení života násilím. Bude to meditace erotická, která vše zpomalí a násilí umožní rozjímat pod časovým drobnohledem.
Zápisky z bičování
Protože neznám lepší způsob, jak se do takové hloubky prožívání dostat, používám své tělo jako nástroj ke zrušení běžného času. Téměř jako dervišové. Ale nekroužím já, lež krouží kolem mě kus švihající kůže a ruka mého mužského protějšku. Neustále znovu a znovu musím v okamžiku dopadu sama sebe přesvědčovat, že toto je cesta, po které mi dává smysl kráčet. Stejně tak ve svazování, kdy posouvám své tělo za jeho meze, vstříc bolesti a ruším instinktivní reakce stažení se do ochranných pozic.
Michel Foucault tento proces existence na hranici, která vyvstává a zároveň je překročena, ale nikdy se překročením nezruší, mistrně popsal v Úvodu do transgrese (Myšlení vnějšku, 2001, Heřmann a synové).
Navazuje tím na Bataillovo zkoumání erotična, smrti a tabu, jako aktů zpřítomňování nevědomí a posvátna. Co to znamená?
Úryvek z deníku:
Ohlušená strachem a intenzitou přesně dávkovaného násilí. Dohodnutá hra na hrubost, společná ritualizace bolesti, potupy, stupňovaného zakoušení bolesti.
Svíjím se, a vidím se jak to dělám. Jsem zrazu napojená na něco mimo sebe. Jinak by to, co se mi nyní děje, nedávalo smysl.
Jdeme spolu dva, po cestě temné, cestě plutónské. Naše spojení drží jen na mé vůli to podstupovat, dávat tomu smysl, a na jeho absolutním soustředění.
V rozostřeném pohledu se stávám něčím jiným, ne-sebou, spatřuji nad sebou divého muže a stávám se lovenou zvěří, utíkající děvečkou v lese, prožívám scénu z tak hlubokých fantazií, že nemají ani pořádně slova. Toto je mé hlasité NE směrem k civilizaci.
Zakoušený výtrysk síly a animality, kontrolovaný na ostrém hřebenu souhlasu.
BDSM praxe mi ukázala, jak se lze potkávat s obsahy hluboko uvnitř. Aktivní důvěra a odevzdání se zakázanému pomáhají nahlédnout do jiných částí bytí, takových, které v denním městském životě nevídáme. Zakusit v malém boj o život. Boj s něčím fyzickým, s něčím co je vidět a co je cítit.
Duševní bolest ráda nachází oporu v té fyzické. Dává jí rozměr. Zjednodušuje ji. Umožňuje ji být prožita a zahojena.
Překračování hranic není jen vzýváním tělesných dimenzí reality a hrou s přehlcením smyslů.
Je to i snaha pohlédnout do černého středu prázdnoty.
Obsahuje ho ve svém středu i lacanovska topika. Píše o něm v Úvodu do transgrese i Foucault, a klidné pobývání uprostřed ohrožení medituje Schoppenhauer (ve druhé úvaze díla Svět jako vůle a představa).
Fyzično je závaží proti “nesnesitelné lehkosti bytí”.
Je třeba někdy mít hlad, zakoušet chlad, podstupovat námahu.
Temný klenot v univerzu newsletterů.
Výbornej text. Díky moc!