Proč o živé lásce nejde psát?
Když je tu naráz, vzpírá se zachycení,
úponky školáckých vět z tajemných vrstev duše
překotně razí na povrch, vyvěraj zpod hlíny,
hladí je milostné slunce co dává růst všemu.
A nejsouc básníkem, ani svou zahradu nestříhám na jaře.
Ne, opravdu o nové lásce nejde psát.
Možná až na podzim,
rozvážný a klidný.
To už je ale vše sklizeno a slunce rudě dohasíná,
aby si příroda pospíšila.
Vytrhat poslední uschlé drny, shnilá rajčata, vytáhnout zbylé trvalky - tymián, skalní růže. Pažitka zdechla i sladké rajské jablíčka.
Co tu teď psát když i nebe má déšť na krajíčku.
A tak je zázrak, že se něco zachová z příběhů milostných,
v textech překotných, které neříkají nic,
když vyjádřit chtěly všechno.
Snad se chci dívat na ty své vykopávky, jakoby byly trochu asyrské,
(Nebo alespoň neoklasicistní, můj bože.)
Snad z ňáké nostalgie.
Snad jim chci postavit trvácné zahrady z toho, co odvál vítr podzimu.