Přízrak nestárnutí
Nikdo nechce zestárnout, všichni chtěj umřít v sedmadvaceti. Ale když se na sebe podíváš před pár lety a nepopatříš, že jsi byl trochu kretén, tak jsi jím nejspíš dosud. Kreténství vpřed.
Líbilo se mi, co říkala Helena Bohnam Carter nedávno v jednom rozhovoru:
„První přikázání sociálních médií, které nás všude obklopují je:
Thou shall not age!“
Převracím tuto geniální větu jako jednoduché, radikální odhalení našeho neviditelného imperátora ve své hlavě už několik dnů. Vykrucuju se z okovů jeho „přikázání“ – a není to tak jednoduché jako vypnout všechna média kolem sebe a jednoduše začít poslouchat pouze svůj vlastní hlas. Ich bin ein Zoon politicon.
Konstrukt nestárnutí je tu s námi už déle, i když ne příliš dlouho – před 120 lety bylo po dospění třeba začít co nejdřív vypadat staře, tj. důvěryhodně. Holobrádky nikdo nebral vážně. Pak přišli dvě války a revoluce 68 – i jak pravil Keller, zrodila se společnost věčného mládí.
Jenže vysvětlit všechno jen externími vlivy a vznikem sociálního státu, který zpřetrhal rodinné vazby a mezigenerační závisení, to nejde. Z toho si osobně nikdo nic nevezme, nebo jen zdánlivě uchlácholí a problém odloží: „může za to společnost!“.
Proč se však zrovna já bojím stárnutí? Co mě osobně na tom děsí a co pro mě „stáří“ znamená? – však stárnout nechtějí ani šedesátníci, taky se poměřují: „Ona, on, teda hrozně zestárnul…“, či „Vypadám mladší, než mí rovesníci!“.
Říct si to na rovinu je výhodné, rozmělnit komplex do jednotlivých vyjádření, a proti těm bojovat, či smířit se s nimi, a nehrát si na někoho, kdo neumí stárnout.
Domnívám se, že stárnutí vnímáme jako ohrožující především pro ohrožení naší identity. Určeno negativně - ztrátu sil, elánu, spontaneity, radosti, rebelie. A pak v pozitivní definici, samá negativa: zahlcení „dospělejma věcma“ tak, že pod jejich tíhou nejde dýchat. Stárnutí takto vnímáme pomocí předsudků.
Ti druzí čili to cizí já
Dál je tam pohled druhých. Nechci, aby na mě ostatní koukali objektifikačně, a zde je jádro úrazu, protože to já se na ty druhé dívám „klíčovou dírkou“ a svým šmírujícím pohledem je objektifikuju! Děsím se jejich starých atributů.
Hlas v mé hlavě, nejistý si sám sebou, by třeba omílal: “Tohle nechci bejt, tohle nechci taky, strašný, jak můžou lidi takto dopadnout, ten covid se na lidech teda pěkně vyřádil...” atd atd.
Důvod takového škarohlídství? Kolotoč obav, který jede uvnitř hlavy, ale jeho reprezentace se projevuje navenek. Typický nevědomý proces, přenos jako když píše.
No a na druhé straně tohoto Strachu bydlí jeho brácha, Mr. Toužebný, a ten říká: “Tohle chci! Takový chci být, toto se mi líbí, a chci se sám sobě líbit tak, jako se mě líbí to druhé.” Nemožný úkol. Kolotoč vůle a touhy je nekonečný.
Takto ty pravé ideje nikdy nenahlédneme, píše nám A. Schopenhauer ve Světě jako vůli a představě. Bylo by záhodno se vymanit z toužebných hnutí vůle (a podává návody jak na to, včetně mých oblíbených – obklopení se horskou divočinou a objevování polorozpadlých budov a továren)!
Odchod z trapného rodičovského domu
Vymezení se je však i mocná tvůrčí zbraň, když dostanete ten těžký Úkol, začít žít život podle svých představ.
Čeho si osobně vážím, je odvaha vyčistit stůl a začít na nule. Holobyt je plný nezformovaných idejí a proto svobodný. Stačí matrace, vedle ní hromádka knih a v rohu pevná, designová krabice od Mackintoshe namísto šatní skříně.
A lednička, tak ta nemusí být nikdy plná.
Silný osobní vzkaz je na světě: já nejsem jako ti „staří“. V každém z nás navždy přežívá tento mladý, 20 letý člověk. Pohled sám na sebe se během života tolik nemění. Náš vnitřní hlas k sobě samým, na rozdíl od těla, zůstává až do stáři relativně nezměněn. Dokončení vývoje mozku dochází kolem 22, 23 let. Od té doby pak svoji neurální síť už jen zahušťujeme, ve smyslu „density“. Mám za to, že přirozenou cestou systémů je jejich entropie – tendence se nakonec po všech různých chaotických iteracích, ukotvit v nějaké struktuře.
Mít strukturu je dobré – to jsem si pochopitelně ve svých dvacátých letech nemyslela.
Jenže co se systémem, který najde svou strukturu? Jak se sám na sebe dívá tento dvacetiletý, když zjistí, že mu je čtyřicet?
Je to snad v horším případě systém, který usnul na vavřínech, nebo se opevnil proti ranám osudu, a uzavřený sám do sebe přestal vyhledávat adaptaci? Neví, že Chaos je tvůrčí, chaos je růst, chaos je lidství? Vlny generací se valí jedna přes druhou a je otázka, jestli kdo chce být klidnou, dojíždějící vlnou, nebo ho mrzí že nemůže dělat vlny neustále?
Mám za to, že dvacetiletý hlas se nikdy nechtěl usadit na pohodlném či opevněném piedestalu. A přec, jsou lidé, kteří netouží právě po ničem jiném! Takový Jan Hus, jako mladý hoch, si zapsal že chce být knězem, aby měl klobouk, co jíst a aby si ho lidé vážili. Ale pak se pro své nápady v dospělosti nechal upálit!
To jen tak pro ilustraci. Po celý život mě zajímají jen lidi, kteří se vzbouřili. A kráska Helena Bohnam Carter SE veřejně vzbouřila. I do fucking age.
Credo
„The urge of destruction is a creative urge“, stojí napsáno na zdi u schodů, vedoucích k Sacre Coeur na Montmartru v Paříži. A teď co s tím, když vám už není ani 25?
Zničte ageismus.
Jestliže vnitřně extrapolujeme věk ostatních, kteří jsou už „za zenitem“, pak se budeme víc děsit takyzestárnutí.
Proto provolávám:
Když se nyní nacházíme už dost daleko od věku svého vnitřního dítěte, vědomě pokračujme v tom, čím jsme dřív žili obdařeni, nevědíc přesně jak. Vycházet z komfortní zóny do zóny živé je nezbytně nutné, a dobře že tam létá všelijaký hmyz!
Chtějme po sobě víc tvůrčího ducha. Víc nerozvážnosti. Víc vášně – a i když passio znamená též utrpení, přijměme ho.
Dělejme nové věci a setkávejme se s novými lidmi. Na věku nesmí záležet.
Nostalgicky se rozpomeňme na to, čím jsme byli a věnujme se tomu, jak to přivést zpět, tentokrát ne jako manu z nebe, kterou slunce vysuší hned zrána, ale jako vědomé úsilí k bezprostřednosti.
Nechme své bezpečné systémy pravidelně bezpečně mizet. Cestování, příroda, nebo třeba psychedelický trans. :P
Z čeho pocházejí některé nečekané nápady, a jaké jsou benefity transu? Akutní propojení všech center mozku, abruptní živá komunikace těch, které spolu nemluvili už celé roky; zrušení hranic, výbuch nových souvislostí, symbolické a magické myšlení – vše, čemu moderní zabezpečení odřízlo přístup.
Vydejme se spolu vstříc nebezpečí. Jinak tu zcela jistě sedimentujeme až k nepoznání.
Závěrečná přímluva (pro mírové časy):
Nebezpečí ať je přiměřené a tvůrčí, ať je léčivé,
a ne zničující. Ať umíme rozlišit,
kdy ho je na místě homeopatická dávka, a kdy už koňská.
A nakonec se rozloučím prvním aforismem Friedricha Nietzscheho z knihy Ranní červánky, kterou jsem si koupila během svého shopping spree na Světě knihy 2023. Týká se sice věcí, ale věcí, které žijí, takže se to snad může vyložit i jako něco, co je přítomné v individuálním lidském životě, jako jakýsi koncept uspořádání věcí, směr chůze, či způsob jednání.
„Dodatečná rozumnost. – Všechny věci, které žijí dlouho, nasáknou postupně natolik rozumem, až přestane být pravděpodobné, že by měly původ v nerozumu. Nezní našemu citu přesné vylíčení nějakého vzniku téměř vždy paradoxně a zlovolně?
Není snad dobrý historik tím, kdo v podstatě neustále protiřečí?“
A to je vše přátelé.