Ani nevím jak ten čas od horkého září uběhl, a naráz je 14. prosince. Mráz mrzne, boty kloužou po zledovatělém chodníku, o půlnoci mi cestou z vinárny mrzne nos i plíce.
Přitom ještě nedávno jsem byla například v italském Torinu a procházela se esoterickými strukturami města v podhůří štítů Alp, obdivovala jeho arkádami zdobené ulice - promenády.
Vydali jsme se hledat turínská domovní znamení, zkoumat tajemné sochy, kochat se antickými kašnami, prostornými náměstími vykládanými mramorem, barokními kostely. Turín je v bedekrech označován jako město, kde spolu soupěří černá a bílá magie, a dělí město na dvě poloviny.
Turin has two souls: it joins London and San Francisco to create the triangle of Black Magic, but it also sits in the middle of the triangle of White Magic too, alongside Lyon and Prague.
K tomu sytit své smysly jídlem a pitím - “aperitivo” značí dát si podvečer víno a něco k jídlu ve stylu bufetu. “Tento kousek je z Piedmontu, a tento recept je z Abruzza. Toto je sicilské.” Mnohonárodnostní italská realita je nejvíc viditelná v jejich hrdosti na krajové speciality. Používání místních surovin, vždy z tohoto mikroregionu a často v něm jediné k mání, vyladilo jejich recepty k žárlivé dokonalosti. Chudoba i velká hrdost na identitu:
Máme zde jen jeden druh salámu, ale opovaž se jej znesvětit a brát jeho jméno nadarmo! Neužiješ jiného koření na arosticcini.
Tohle není foccacia, ale tlustá pizza!
Moje kacířská duchovní Itálie
V barokních kostelech Itálie jsem si jednoho pozdního odpoledne připustila jistou důležitou věc: “Katolictví ze mě nikdy nikdo neodpáře.”
Sedím si totiž v prázdném kostele v Miláně plna dojmů z výstavy Hieronyma Bosche, unavená v půj šesté večer. Tiše hrají varhany. Rozjímám, nechám na sebe působit výzdobu a dekorace. Jenže ta se mi ukáže jinak, než církevní otcové chtěli. Tvarována jsem totiž nejen Biblí, ale i dolováním snů (a užíváním narkotik), poučená jungiánským zacházením se symboly a četbou Mircey Eliadeho. Sochy, obrazy a výzdobe ke mě promlouvají nikoli náboženskou, leč svojí symbolickou podstatou.
“Každý sen je přímým vzkazem konkrétnímu snícímu”, - C.G.J. -
Vidím: Falické sloupy. Růžice tělesnosti. Oduševnělé výrazy trpících svatých. Lasturu se svěcenou vodou stráží andělem z černého mramoru. Oddávám se snění o událostech předchozích 24 hodin, kdy jsem se vydala erotickému dobrodružství v krutých japonských provazech. Objímám zároveň křesťanství a integruju probuzený temný eros.
Jsem katholička. Pouze jaksi nevěřím v Boha a ráda hřeším.
Schopnosti scénické erotické fantasie si pak týden poté vyzkouším ještě v ohromné bazilice Superga v Turíně. Doprovází a povzbuzuje mě k tomu M. Kdo říkal, že se v kostele nedá souložit? V hypotetické rovině šeptání a nepatrných gest, je možné i to nejuchvacujícnější kacířství.