Deníky baletek. Zápisky Miřenky Čechové jsou o nesmírné ceně za odpoutání se od země.
Dravá intimní zpověď novely Baletky promlouvá nejen k tanečnicím, ale i ke každé ženě, která kdy složila "zkoušku z masochismu".
Všudypřítomné ambice a tanec. Do roztrhání těla - i duše. Roztrhání obou je v knize Miřenky Čechové Baletky popisováno s neúprosnými podrobnostmi.
Ambice "stát se baletkou", "tančit na jevišti” a být přitom “krásná jako porcelánový šálek" umožňují hlavní hrdince, mladé nadějné baletce, objektivizovat samu sebe; stejně jako svou šikanu při výuce baletu či bolest z osmi hodinových tréninků v křehkém - a proto tak rozbitelném - období dospívání.
Dravá a intimní, výpověď novely Baletky promlouvá nejen k tanečnicím, ale i ke každé ženě, která kdy složila "zkoušku z masochismu". Z deníkových zápisků, které rozvíjejí ústřední text knihy, přitom vyplývá, že ta zkouška začíná v přeútlém věku deseti let. A pokračuje až do osmnácti.
Neúprosná kniha o zaťaté tvorbě sebe sama
Baletky jsou bildungsrománem, odehrávajícím se na dívčím internátu, v baletní škole a v klubech noční Prahy.
Autobiograficky inspirovaná próza autorky a tanečnice Čechové je psaná v du-formě, pomocí níž se autorka spojuje se svým tehdejším dospívajícím já. Tato forma jí pomáhá vzdorovat do sebe zahleděnému patosu, který by takový intenzivní ponor do dospívání mohl doprovázet.
Kniha je katarzí, na jejímž plátně můžeme prožít poeticky dravé vyjádření vlastních životních peripetií.
To dělá Čechová mistrovsky. Nefňuká nad osudem, rve se.
Nevím o jiné české knize, která by tak drsně reflektovala zážitky dospívání. Malá Miřenka se nepoflakuje s telefonem v ruce. Malá Miřenka dře. Maká jak kůň.
Snáší osm, klidně i deset hodin tance denně. Je měřena, vážena, zbavována osobnosti, a právě proto touží to nastalé prázdno jednou zaplnit. Miřenka zažívá opravdovou šikanu a staví se proti ní ještě větší prací na sobě samé.
Hledá úniky z drezury a přepracování, ne z nudy a nedostatku směřování.
Ubožáctví, které by se utápělo samo v sobě, tedy v knize moc nenajdeme.
Zato je celá protkaná sžíravým vědomím sama sebe a důsledků svého rozhodnutí stát se nadpozemskou bytostí. Rozhodnutí, které bylo učiněno před prahem dospívání: nechat se ukovat do podoby, která je cokoliv, jen ne vlastní, ale zato dostojí tvrdým požadavkům umělecké formy baletu.
Jakoby bylo jednodušší podřídit se diktátu dokonalosti, než se tápavě hledat v bouři probouzejícího se těla.
Čechová píše o desetiletých holčičkách. O tom, jak jsou psychologickým nátlakem, ponižováním a ustavičnou šikanou podmiňovány k vrcholovému baletu.
Ta šikana přitom může čtenářkám připomínat něco, co zažily samy - ať už to přišlo zvenku, nebo to prováděly samy na sobě.
Stát se opravdovou baletkou
Abyste své tělo uvědomila o tom, že nikdy, ale opravdu nikdy nesmí povolit předepsanou baletní formu, musíte se s ním sžít za pomoci nenávisti; a v té formě a s tou nenávistí si uvědomovat každou jeho částečku s horečnatou oddaností.
Zastrč tu velkou prdel, křičí na dvanáctiletou baletku její profesorka.
Přibrala jsi půl kila, můžeš zapomenout na tanec v páru a na jevišti, říká jiná profesorka, vysloužilá baletka, která už nikdy na žádném jevišti nestane.
Všechna pozornost věnovaná tělu je v knize zrcadlem překritického, znásilňujícího obrazu dokonalosti, který v pubertě přejímá tolik mladých dívek (i kluků), jejichž sebevraždy rok od roku rostou.
Nemusí vždycky končit s anorexií nebo rozřezaným předloktím.
Následky sebekritické nenávisti a hypertrofované touhy "něčím se stát" - namísto možnosti bezpečně dospět - si však ponesou dlouhá léta.
Balet přitom není jediná oblast lidské činnosti, kterou na sebe může v honbě za představou dokonalosti uvalit romanticky zasněná žena-dívka.
A právě proto bude tato kniha promlouvat ke všem, které si na sebe naložily drezuru ambice, vyčerpávajícího tréninku, ohýbání mysli.
Kniha Miřenky Čechové je reflexí rozsahu zneužívání sama sebe, ale i síly a hrdosti, která z toho pramení. Odumření láskyplných vztahů díky ambicím.
Podstoupit tohle všechno se hlavní hrdinka rozhodne o své vlastní vůli; ale věděla do čeho jde?
Setrvat na škole je pro ní zasvěcením. Nikdo jí neřekne pravdu o cíli, který se rozhodla sledovat, ani pravdu o rozsahu poškození, kterému se vystaví.
A tak se tato kniha čte jedním dechem. Je silná a nelítostná.
Předvádí radikální zodpovědnost za směrování svého života. Do kalných vod bolesti a odříkání.
Nejhorší na situaci popisované v knize je odhalení pravdy o tom, kam vrcholové ambice a pozice často vedou. Odděleny od lásky a životního naplnění nakonec zkonzumují své oddané děti.
Přece jen za tímto vzepětím lidské psychické síly a odolnosti je velká hrdost. Ale na vrcholu se často stane jen krátce, a ti kdo odejdou, upadnou navždy do zapomění.
Nedávno po přečtění, vlastně pardon, doposlouchání skvěle namluvené audioknihy Baletky, jsem u kamarádky Janky narazila na dojemné video bývalé primabaleríny.
Potvrzuje celý můj dojem z knihy v plném rozsahu - baletní drezura vytrvá až do důchodu. Vidím tam jenom já tu ztracenou touhu a nevděčný konec s rozbitými klouby?
https://www.facebook.com/musicaparadespertar/videos/381914506369088
Jiný zdroj o životě s baletem slouží pro potvrzení, že se nad tímto baletním zneužíváním nerozčilujeme zbytečně.
Střízlivý rozhovor s bývalou balerínou skrývá stejnou dávku emocí, jaká proudí z knihy, i když je forma stoičtější. A potvrzuje mnohé, co se v ní píše. Zejména: všechno jsem to chtěla.
Hledala jsem i zdroje o tom, zda existuje program pro vysloužilé baletky (když se můžou dávat k adopci chrti…) ale nic jsem nenalezla. Odchod ze záře reflektorů je serotoninový drop patřící do péče terapeutů… May the road you take be merciful in her gifts for you.
Přehrajte si ukázku, čte skvělá Tereza Dočkalová:
https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/7787/Audiokniha-Baletky-Mirenka-Cechova