Ifigenie a Electra. Otče proč jsi nás opustil.
Electřin komplex a Ifigeniina oběť. Archetypy otcovského komplexu v modernitě i v řeckých bájích.
Electřin komplex by se dal pro někoho, kdo přišel z jiného století a nikdy nepocítil sžíravou prázdnotu neobsazeného mužského archetypu, popsat jako nutkavou nevědomou potřebu uznání, která sama je svým cílem a nemůže být nikdy nasycena.
Smyslem existence moderní Electry a její hlavní životní drive je soustředit se pokaždé na nově vytyčený cíl.
Z psychoanalytického hlediska je tento cíl vždy mužský. Anima (ženská část duše) plodí tím, že je prostupována a vše pohlcuje, přetvářejíc to v sobě pomocí magie, kdežto mužský princip Animus dává život mnohočetným oplodňováním, průrazností a dobrodružnými výboji.
Moderní Electra si vždycky nějaký cíl najde. V tom leží její extáze. Nesvádí otevřeně sexuálně a jejím cílem není postel. Svádí intelektem. V sexu pro ní neleží uspokojení, protože sexem se stává přemo-ženou, Animou v archaické formě. Smysl Electřina života je splynout s Animem na jeho bojišti. Paradoxně ho pro sebe zbožšťuje a pak usiluje o jeho přízeň, ale když jí dosáhne, tak zbožštění zruší a Anima zabíjí, opouští.
Usiluje o to, být iniciována mezi bojovníky, zatím co své vnitřní ženě, jejiíž vědomím je taky poháněna, musí zabránit ve splynutí. Chce zůstat nenaplněna. Transformce v Animu by v ní totiž nadobro zničila bojovníka, jehož by pak nemohla vnímat v sobě, ale už pouze v externím muži, kterého neovládá. A to je problém, protože Electra stojí na hromadě těl mrtvých můžu, které porazila.
Electřin komplex vzniká (dle Freuda v raném období 3-6 let), když se holčička začně soustředit na otce a soupeří o jeho pozornost s matkou. Důležitou roli v tom hraje i takzvaná “penis envy”, nebo lépe řečeno zjištění, že nás matka přivedla na svět nedostatečně vybavené. U dcer tradičních matek tato skrytá neuróza vznikne snadno, pokud matka trvá na tradiční inferiorní, pasivní roli ženy. Pak vzniká řada dalších projevů, všechny s cílem překonání, anebo negace, matky, a upoutání otce, aktivního živlu, k sobě.
(Pohlaví a principy mužský/ženský mohou být při zkoumání látky mýtu volně zaměnitelné a při analýze neurotického narativu si je můžeme volně přisvojovat jak potřebujeme pro znění příběhu)
Freud se domníval, že podvědomá integrace matčina chování a ženské role, kterou zosobňuje, vede k vyřešení tohoto pnutí k otci/muži a pocitu nedostatečnosti.
Jenže co má dívka dělat ve společnosti, která již dávno není tradiční? Musíme si nutně položit otázku, proč bychom se měly obracet ke svým nevzdělaným a trpícím matkám, které svůj život dál nerozvíjely, neboť jej celý darovaly nám? Matkám, které uvízly v kuchyni a v posluhování ostatním, matkám, kterých život není inspirující, na rozdíl od života otců, a proto je život matky nutné nikoliv integrovat ale překonat.
Toto je dle mého názoru jádrem komplexu, nyní prorůstajícího moderní společností.
Odmítnutí role matky a snaha nechat si “narůstat penis” obsáhnutím všech myslitelných mužských rolí je kolem nás často k vidění. Neutuchající podvědomá neuróza a pnutí k úspěchu je životodárným zdrojem všech hodnot, o které stojí za to usilovat, zdrojem adrenalinového vzepětí, které provází náš lepší život, bezpečně nás vzdalující mrtvolnému ovzduší zaživa pohřbené matky.
Nelze se tvářit, že takto je všechno v pořádku. Elecřina neuróza je vykoupena i velkou bolestí a utrpením - na kterém jsme, jako hrdinky na hrdinské cestě, absolutně závislé. Bez hledání náš život sklouzává k otevřenému hrobu.
Těžko vyjádřit rozkoš a utrpení které toto provází jinak než ponorem do hudby. Vnitřek Electry je hutný, bojovný a rotuje kolem černé díry, zatímco hrdinně bojuje o své ideály a o svobodný život, během kterého už překročila mnoho dílčích úspěchů, setnula stovky hlav a všechno seznává nedostatečným, stejně tak, jako nedostatečnou shledává samu sebe.
My feet are not enough.
To save me
His search is not enough
To find me
My love is not enough
To save me
You search through the forest and the bottomless sea
And you cry
Push the trees, push the sky, push the air aside
You look at their faces and their meaningless loss
And you cry
Who is she, who is she, who is she to say good bye?
Electřin komplex má vnitřní, paradoxně snovou logiku, která se před námi ukrývá a opět ukazuje na jiném místě než bychom čekali, ale k jeho dešifrování nám mohou pomoci staré řecké mýty.
Ponořme se proto do příběhu Electry-Oresta, jejího otce-hrdiny a překvapivě i ztracené sestry Ifigenie.
Příběh Electry
Electřin otec Agamemnón byl řecký hrdina, který se účastnil obléhání Tróje. Symbolizuje hrdinský vzor otce, který je na cestách za povinností, či dobrodružstvím, a díky tomu v rodném městě a v rodině existuje pouze jako neživotný ideál.
Tento ideál bojovníka je ohrožen prázdným životem v bohatstvím a domesticitou - lstivý Aigisthos si běhěm desetileté nepřítomnosti hrdiny namluví královnu Clytaiméstru, matku. Spolu sesnovají past a jakmile se pod dobytí Tróje Agamemnón vrátí domů, uspořádají slavné přivítání, po němž jej při jeho koupeli zavraždí. Královna totiž nemohla zapomenout obětování první dcery, Ifigenie. Válečník se vrací, ale není již ve své rodině vítán.
Electra se tak stane dcerou mrtvého hrdiny. V nastalém zmatku se jí podaří zachránit svého malého bratra, Orestea, a poslat jej do bezpečí - takže zatímco ona zůstává v paláci se zlou matkou - vražednicí, a s dosazeným otčímem, podle snové logiky její oddělěná mužská část ve vyhnanství získává síly, vědomosti a zkušenosti, aby se jednou mohla vrátit a otce-hrdinu pomstít.
Electra žije sedum let v paláci jako nejposlednější služka, a v každém jeho koutě slyší znít smrtelný výkřik otce. Není jako její mladší, poslušnější sestra, která se matce podvolila a přijala dosazeného otčíma. Hrdina je mrtev, a na to Electra nikdy nezapomene. Vyčkává návrat bratra.
Orestovým návratem její existence v této báji končí - Orestés po návratu zavraždí matku i falešného otce. Avšak namísto slavného dosazení na trůn, odkud by sourozenci mohli začít naplňovat své, nyní již opravdové životy, vede jeho cesta zpátky do prachu cest. Stižen výčitkami svědomí, mytickými Erýniemi, které mu nad hlavou ustavičně krouží a zpívají děsivé písně o jeho násilném činu, opouští palác. Podle snové logiky tak Electřina existence dál pokračuje v nové mužské formě.
“Okřídlené Erinye s vlajícím černým rouchem a se zmijemi ve vlasech kroužily kolem jeho hlavy, zpívaly mu strašnou píseň o vraždě matky a z očí jim kanula krev.
Lid hrůzou oněměl při pohledu na nešťastného Oresta. Erinye ho vyštvaly z paláce a pronásledovaly z místa na místo. Opustil Mykény a bloudil po krajině, odešel z krajiny a bloudil po světě. Všude ho doprovázela strašná píseň Erinyí a naplňovala ho zoufalstvím.”
Následuje dlouhé putování, na konci kterého po dalším hrdinském činu čeká konec báje a hořké odpuštění:
“Píseň Erinyí už nezněla, ale kdo ji jednou uslyšel, může na ni zcela zapomenout?”
Electřin-Orestův osud je sice tragický, jakoby happy-end nečekal na hrdiny, kteří zápasí v látce mýtu, ale svoje zakončení nachází osvobozením někoho třetího, kdo je do mýtu zapleten: Ztracené sestry, jenž byla kdysi určena jako oběť za otcův dřívější přečin. Na scénu vchází Ifigenie.
Příběh Ifigenie
Když se Agamemnón jako vrchní velitel řeckých vojst chystal do Trojské války, nastalo velké bezvětří.
Dvanáct set řeckých lodí čeká v přístavu a nemůžou vyplout z místa. Je třeba se zeptat bohů, co dělat.
Věštba pak praví: rozhněvala se bohyně Artemis, když Agamemnón při lovu zabil její oblíbenou laň. Odčinit skutek je možné pouze vykonáním oběti. Král musí obětovat bohyni Artemis svou první dceru Ifigenii.
Nešťastný otec, vidíc svá vojska a osud celé říše, roztřesený, leč odhodlá se k napsání dopisu, ve kterém dceru pozývá k sobě do vojenského tábora. Poslušná, a snad i natěšená Ifigenie na jeho zavolání odpoví svým rychlým příchodem.
V tomto příběhu můžeme číst, jak za urážku ženské bohyně postihne otce krutý trest. Trest, protože lovil zvěř tam, kde neměl se zbraní co dělat.
Pod rouškou zasvěcení a účasti na velké věci války, která je archetypálně mužskou věcí, přichází Ifigenie, poslušná dcera obdivující svého otce, aby byla obětována.
A ona tuto oběť podstupuje - osobní štěstí vyměňuje za dobro pro celou polis, a učiní tak i její otec. Pohnutý zármutkem odvrátí zrak od hořící hranice se svojí dcerou, a proto nespatří zázrak. Neprostupný mrak bohyně Artemis zahalí tuto scénu, Ifigenii totiž odnáší ji do vzdáleného města Tauridy, kde ji zasvěcuje sama sobě. Ifigenie se stává kněžkou Artemis.
V tomto příběhu vidíme muže, který pro urážku ženského božství ztrácí svou dceru, a od té doby oba nevědomě bojují na opačné straně barikády.
Otec jako hrdina v mužské válce.
Ifigenie jako zasvěcená kněžka v chrámu bohyně rituálně vraždí obětním nožem všechny cizince, kteří vstoupí na území Tauridu. Jistě si dokážeme představit, koho představuje archetyp cizince v zemi, zasvěcené bohyni lovu Artemis:
Ifigenie vraždí tradiční muže. Poutníci, kteří se zatoulají do hájemství ženské lovkyně, ztrácí svůj život na jejím oltáři. Důvodem tohoto neštěstí je jedna archetypální urážka božstva.
Můžeme to pro dnešní dobu vnímat jako neutuchající boj proti maskulinitě, která je některými bojovnicemi vnímána jako inherentně a bez rozdílu toxická. Území Artemis je posedlé vymazáním mužské existence, a vykonavatelkou rozsudků pro dobro celého polis, je dcera platící za hříchy svého otce. Bude za ně však platit až do své smrti? Stane se nesmrtelnou, aby za ně mohla nechat platit všechny kolemjdoucí až navěky?
Osvobození Ifigenie
Po deseti letech Trojské války, po smrti Agamemnóna a sedmi letech Orestova vyhnanství, a dál po jeho dlouhém putování, ocitá se Orestés-Elektra v Tauridu, s cílem, který určila věštba. Ukrást sochu Artemis.
To znamená zastavit její uctívání, zastavit krveprolití. Už bylo cizinců usmrceno dost.
Electra-Orestés je chycena, a umístěna na obětní oltář. Jakoby celá Electřina existence v mužské formě směřovala k tomuto jednomu místu. K přemožení a k naplnění.
Ze rtů jí zkane vzpomínka, vysloví jméno: Ifigenie.
A to zvrátí její smrt. Tato mužsko-ženská postava probudí vědomí ve vykonavateli oběti, kněžce s duší muže, k dřívějšímu životu. Ifigenie již neprovede další krvavou oběť. Osvobodí sestru-bratra Electru-Oresta, a pak i věrného přítele Pylada, který se v báji nachází jako společník a čisté mužství po Orestově boku, a s nimi osvobozuje i sama sebe.
Kradou Artemidinu sochu, uniknou pod rouškou noci.
Tady báj končí s tím, že všichni pak nalezli klid, i když píseň Erynií nejde nikdy zapomenout. Electra tedy zůstává tragickou postavou, která i po řekonání překážek už navždy zůstane se smutkem v duši.
Originál báje o Elektře si můžete přečíst na webu cesty.in v báji Orestes, Ifigeniino obětování v části Trojská válka.
Přijetí a práce s archetypem
Je možné Electřině smutku alespoň někdy zahrát na tu správnou strunu, nebo je odsouzena k popření, či věčnému nenaplnění?
Jak je možné vyrovnat se s tím, čím jsme hluboho uvnitř sebe?
Nevědomý Stín, ten si cestu ven vždy najde. Vždycky nás zničí na místě, kde bychom to nejméně čekali - proto je to Stín a ne problém, který bychom vyřešíli jednou a provždy. Popření není možné. Prostupuje náš život zas a znova.
Cesta se ukazuje tam, kde vždycky byla. Naši předkové uměli vybíjet podvědomá pnutí, uměli je integrovat, a to prostřednictvím bájí, příběhů a rituálů.
Archaické kultury měly, a stále mají, pojetí času cyklické. Pro naši archaickou stínovou stránku, která za posledních 70 let samozřejmě nikam neodešla, jsou proto rituály neméně, snad i víc důležité, než pro “nemoderní divochy”.
Popíráme důležitost iracionálna, vyprázdňujeme dávné rituály cyklického času tvrzeními o tom, že nic neznamenají. Udělalo by nám mnohem lépe, kdybychom si je přitáhli k tělu, uvědomili si je.
Slunovrat, plození, dožínky, přechod do zimy, nový rok a další tradiční, “nemoderní” koncepty se nám zdají být v pokrokové společnosti velmi vzdálené, a možná právě proto jsme se dostali do této clusterfuck situace s životním prostředím. Racio vládne a nevědomí se bouří.
Všichni máme své osobní nevědomí a věci, kterých si nejsmě vědomi, či které ausgerechnet v projekci popíráme. I společnost jako celek má nedělitelně svůj, věčně ji následující popíraný Stín, vše, čím společnost nechce být.
Musíme hledat způsoby, jak s iracionálnem víc komunikovat. Nebo si iracionálno vyhledá nás.
PS: Hudba pro Electru
Trentemoller - Fixion.
Jeho album zní
temnou hypnotickou náladou,
neutuchající touhou,
cyklením se
v ukončování vztahů, které vždy ztrácí smysl svým vybitím.
Zní ozvěnou temného hlasu,
hlasu,
který nás probouzí do duševních karambolů, ale
zní tak hluboko v našem nitru, že jej není možné oddělit,
jakoby to byl
ťomny a svjotly
zároveň, těsně, u naší hlavy
šeptajíc z obou stran…
… tím vším pro mě zní celé Trentemollerovo album Fixion.
Loving me is complicated.