Kam se poděla melodie v hudbě?
Vokodér everywhere a ochuzené melodické složky v popu, to mě zneklidnilo tentokrát a způsobilo tak napsání dalšího newsletteru.
Jak jsem se osobně setkala s cyber kvílením 21. století.
Vokodér, oblíbený hlas milionů posluchačů
S vokodérovým zvukem jako pojmem jsem se před nedávnem seznámila v článku o jeho historii (viz níže v textu) a posléze se mi dostalo i velmi osobního seznámení, když mi nic netušící začal hrát přímo do sluchátek, v rámci poslouchání jinak příjemného playlistu ke knize o historii depresivní hudby.
Playlist Všechny kočky jsou šedé (link) - doprovází stejnojmennou knihu Miloše Hrocha a Karla Veselého o úzkosti v hudbě za posledních 40 let.
Desátá sklatba v tomto playlistu zbystřila mé ucho, a pocit něčeho nepatřičného mě nepustil po hrací čas i následujících 4 hudebních kousků. Došlo mi, že mi právě bylo dáno vychutnat si ukázku typického zvuku poslední dekády. Nazvěme jej Vokodér trap (možná se v názvu žánru úmyslně pletu).
Trap je něco jako rap, ale bez struktury, jakoby ty krátké nahrávky tlačící kupředu kolážovité a převážně práškama sjeté motivy, vznikly s cílem co největší rotace a poslechů - pořád dokola.
Mám sklony představovat si katastrofické scénáře o lidstvu, které je zotročené internetem a závislé na steroidech pozdního kapitalismu.
V mé horší představě tato neinvenční, ale duhovými filtry vybavená hudba, degeneruje své posluchače. Podkresluje svými dopaminovými rytmy depresivní vysedávání na předměstí života ve virtuální realitě, podmazané xanaxem, trávou a perkocetem. Nabuší rytmem, jako haeartbeatem v děloze, automatické swajpování Instagramu a nudu ve škole. Podmázne seberalizační attention-seeking copy-paste mladých TikTokerů. Vybeatuje do hlavy důlek, uloží do gauče zhulené opilosti, sladkých barvev dětského pokoje ve kterém pořád ještě bydlíte, vše v rozteklé realitě barbiturátů. Složité emoce a vnímání subtilní krásy jsou nerozpoznatelné za stěnou chemie. O vašem životě zpívá nadlidský, auto-tunem modifikovaný hlas zpěváka, který je nerozlišitelný od desítek jiných. Top 40 už nezná čistý lidský hlas.
… disdain for Auto-Tune is a class reflex that can be indexed to similar attitudes that favor vintage aesthetics, weathered and distressed textures, the handmade and the antique, organic and locavore produce, and the whole realm of heritage and history itself. The further down the class spectrum you go, the more shiny and new things get, whether you’re talking about clothes, furniture, or sound production. Auto-Tune correlates with a lower class attraction to man-made fabrics, spaceship sneakers, box-fresh clothes, and an interior décor aesthetic somewhere between Scarface and “MTV Cribs.”
Tomuto zvuku poslední dekády se raději podívám blíž na zoubek s pomocí dvou brilantních článků.
Cestu vokodérového soundu a toho, že právě umělý druh tónu je nyní tím co lidi masivně, tj. v milionech poslechů chtějí, popisuje článek
https://pitchfork.com/features/article/how-auto-tune-revolutionized-the-sound-of-popular-music/
Zdroj: nalezeno v newsletteru Warp Earth Catalogue
Auto-tune vymyslel matematik A. Hildebrand, pracující v reflexní seizmologii pro ropní výzkum. Postupem času se jeho vynález stal nezbytným nástrojem pro úpravu hlasu ve studiích, protože jeho algoritmus umí nejen upravit výšku zpívaného tónu, ale i celkem změnit feeling a barvu, měníc zvuk, vycházející z vlhkých hlasivek a niterných emocí bránice, v něco vesmírného, nadlidského, robotického.
Auto-tune byl pro úpravu hlasu tím, čím jsou pro fotografii Photoshopové filtry. Hyperrealistické, upravené, nereálné se tak může stát dneska téměř cokoliv.
Chcete vokodérový trip?
V jednu dobu, cca před 10 lety, jej ve velkých studiích používal “každý”. I velcí umělci jako Radiohead s auto-tunem jako uměleckou formou zaexperimentovali. Někteří rapeři na něm postavili své kariéry, a byli to Eiffel 69, kdo poprvé zazpíval LIVE s auto-tune filtrem připojeným přímo na svůj hlas. Po nich pak následovali stovky dalších - celé hitparády popmusic a rapu.
Auto-tune můžeme jej vnímat jako znak pokleslosti v hudbě, ale i jako kreativní nástroj, specifický zvuk jedné dekády - možná dvou. Západní umělci jako Jay-Z se ho nakonec začali veřejně vzdávat, zatímco popkultura jej dosud miluje a východní, africká nebo arabská hudba, z něj těží své rolničkami vyšperkované hlasové rozsahy.
Auto-tune mění emoce v něco umělého, co ale nakonec k posluchačům promlouvá, možná že Baudrillardovskou prázdnotou, která příjemce vtahuje svou absencí smyslu a tím vytváří plátno pro nejhlubší projekce (jakých je kdo schopen). Inu, někdo má jen “divné pocity” zatímco jiný má do nejhlubších podrobností pojmenovaný existenciální angst. Na každý pád my lidi své stíny vždy rádi vidíme jako něco trochu jiného, méně lepkavého.
Možná, že jako krásnou depresi, barevné prázdno, nekončící beat, zlaté a stříbrné pozlátko. Totální chaos hlubokých depresí, které se rozléhají v člověku, touží ve finále přece jen po smyslu, struktuře, uspořádání; a tak, protože se nedokáže vymanit sám ze sebe, hledá externí řád, který mu smysl pomůže nést.
(Na zaplňování prázdnoty postavil svoji strategii nejeden diktátor, masový vrah a samozvaný zachránce lidu v dávných i nedávných minulostech.)
Vokodérem modifikovaný, ketaminově xanaxový barevný žánr trapu ve světě konzumují miliony lidí…
Sometimes when I listen to Top 40 radio, I think, “This doesn’t sound like how emotion feels.” But it’s not because it is less-than-human. It’s because it’s superhuman, the average song crammed with so many peaks and tremors. You could talk of an “emotional compression” equivalent to the maximalist audio compression that engineers and music fans complain about—a feelings equivalent to the loudness war, with Auto-Tune and Melodyne enlisted to supercharge the tremulousness levels, while the teams of writers involved in any given pop single squeeze in as many uplifting pre-chorus moments and soaring ecstasies as possible. The end result is like froyo: already clotted with artificial flavours, then covered in gaudy toppings.
Dosud jsem se pozastavovala nad uniformitou hlasu v pop-music, dovolím si teď zajít o něco dál.
Kam zmizely všechny melodie?
Následující video z kanálu “Inside the Score” pokládá existenciálně znejišťující otázku: When did the melody came out of fashion?
Jak se z popu stala hudba o 2 opakujících se tónech?
Facts: Nejprodávanější hudební hity z řebříčku Billboard posledních let mají pouze 2 nebo 3 tóny.
I nejpopulárnější skladby Hanze Zimmera z posledních let mají oproti výborným kusům jeho dřívější hudby o poznání méně melodie, protože Zimmer tuto tendenci veřejného odklonu zřejmě rozpoznal.
Toto video rozebírá “smrt melodie” v současné populární hudbě.
Z hlediska “auto-tune” či používání “vokodéru” je tak dnešní nejposlouchanější hudba ochuzena nejen o melodie, ale i o hlasovou barvu a pracuje tedy hlavně s chytlavými rytmy a texturou. Ve videu se dozvíme něco o všech 4 složkách, které můžou tvořit hudební výraz.
Jako dítě odchované na noisu a na technu v žádném případě netvrdím, že je nemelodická hudba špatně. Ale jsem přesvědčená, že by hudba měla vzbuzovat emoce, být útočištěm a kotvou pro složité vnitřní stavy a podporovat abstraktní myšlení. Je mi líto, že v mainstreamu svým okleštěním dosahuje nového dna, a zní to fanfárově k duševní smrti lidstva. Nebo je snad možné, že tato móda počítačového zvuku jednou pomine?
Je škoda, že k úspěchu stačí čím dál víc primitivní tvorba. Jako člověku s backgrounndem v marketingu mi to pochopitelně vyhovuje, ale je mi jasné, že duševně vyprázdněný svět se musí zákonitě svým tvůrcům vymstít… anebo taky ne. Nová forma zotročení, kdy lidi mají možnost chtít víc, ale nechtějí, je příjemná a sofistikovaná.
Yuval Shrem ve svém článku “Where did the melody go” z r. 2014 píše o tom, co podle něj dokáže hudba a potvrzuje idealistické vnímání, které jsem výše nastínila:
When melody, harmony, and rhythm interact in a meaningful way, it is powerful and magical. It can ignite emotion and provoke thought. When all of those together, interact with lyrics in a meaningful way, it can help shape the way people view the world and their perception of their own lives. Such meaningful interaction also applies to how music can interact with film, dance, theater, or video games. When listening to current mainstream music, however, it becomes very clear that the place of melody as one of music’s basic building blocks is being reduced substantially (…).
Jeho článek je zajímavý svým výkladem dějin hudebních stylů z hlediska zmiňovaných 4 složek. Nedělá si například iluze o tom, jakou měli skladatelé v minulosti moc nad výrazovými prostředky - třeba Gregoriánský chorál vzniknul, protože hudba nesměla obsahovat tercie ani sexty, které byly považované za nesvaté intervaly. Tak i dnes existuje nějaká módní tendence, a asi z toho není třeba vyvozovat tragické závěry (které jsou mojí kratochvílí a určitě to budu přístě probírat s terapeutem :D
Nakonec, kdy že autorku tohoto článku začala zajímat víc melodie? Popravdě až po třicítce jsem byla ochotná připustit, že emoce v “klasické” či “vážné” hudbě mohou nějak souviset s mými duševními peripetiemi. Souviselo to se zpomalením, které mi přinesl ponor do objevování shibari, které odklonilo přebytek temné energie, se kterou jsem si do té doby neuměla poradit.
Nejsem si tedy nakonec vůbec jistá, zda hudba dokáže kultivovat někoho, kdo o to nestojí. Jednou z věcí, které si pamatuju z úvodu do antropologie, je tvrzení o omylu v představě, že hudba dokáže spojovat lidi. Nedokáže, pokud si to lidi sami nepřejí. Hudba nepřináší porozumění úhlavným nepřátelům ani vyhraněným odpůrcům z rozdílných kultur, kdy jedna chce požírat druhou.
Je škoda, že kolem nás roste armáda posluchačů výrazně zjednodušené hudby. Pokud děti odmala poslouchají celé hudební spektrum, určitě to má vliv na vývoj jejich neurální sítě a množství kognitivních funkcí.
Co však existence populárního vokodér trapu a popularita výrazně méně melodických sklateb vypovídá o společnosti? Možná si mnoho z nás na to konto řekne: Vítejte zpátky v undergroundu.
Už jsme se báli, že ten nový chytrý svět bude příliš uvědomělý a bez chyby, a že se před ním už nikam neschováme.