Vzpoura, experiment a milostná lyrika,
…o kterou by si Cicero kolo neopřel (protože na čtení milostné lyriky by neměl čas ani kdyby by mu bohové dopřáli dva krát tak dlouhý život.)
Zachtělo se mi doporučit vám antickou básnickou sbírku v dobrém překladu. Teda takovém, co není z edice “šedý mor”, jak Antické knihovně říkají studenti filologie a na seminářích ji tak popisuje i nám, studentům FHS, náš profesor Martin C. Putna.
Asi nejlépe začnu básní, kterou nám tehdy zarecitoval v Dějinách literatury. K jeho poctě jsem nahrála audio své neškolené recitace:
Dobrá tedy. Snad vás báseň pobavila.
A nyní už, dovolte mi provést vás sbírkou Zhořklé polibky a povědět o ní něco málo. Text je to odvázaný, ale pokusy zkrotit ho vedou ke zklidnění. A to až někdy příště.
“Básnický útok na Homérovy pohrobky, velevýznamně recitující své verše psané v římském hexametru a doširoka ukazující svá “velká” témata tak, aby je i poslední poslouchající babka či dědek byli schopní pochopit.”
Takový na mě plyne dojem po přečtení předmluvy Evy Stehlíkové, jak by asi šlo stručně popsat program první mladé básnické skupiny, která vznikla ve starém Římě. 200 let poté, co se zde v překladu objevuje Homér – a sice prosto-národně a latinsky, což znamená ne víc učeně, řecky.
A s nimi, s neoteriky, do zarputilé a konzervativně ctnostné římské společnosti vstupuje živelný básnický duch, skvěle vládnoucí řeckému metru, kompozici a malým útvarům.
Mladých básníků bylo sice několik, ale z díla Catullových druhů se nám nic nedochovalo. Tak alespoň tento šprýmař s ostrým jazykem, který si jej chodil obohacovat do pompejských hampejzů stejně tak jako k řeckým velikánům, je někdo, komu se obdivovat a u koho začít psát historii postavy vzdorovitého poetu.
Určitě mnoho pil, miloval, cestoval a mnoho i chodil ulicemi Říma. Doteď zní určitě v murmuru ozvěn stínů a hlasů i jeho opilý smích – volání na přátele i řvaní na nebesa pro lásku k Lesbii, jejíž jméno je zvěčněno ve sbírce Zhořklé polibky (ale jak zjistíme, nikterak vznešeně).
Catullus nemá strach odhalovat se v intimní lyrické básni. Nevyznává v ní totiž zbůhdarma nejhlubší částečky sebe sama. Před sebou jako štít nese vybroušený a zvládnutý styl. Není to ani tak on, kdo lká si nad láskou, ať šťastnou nebo nešťastnou. Je to jeho čtenář, položený na tepaném štítu s rozhozenými končetinami.
Promluvami k přátelům sbírka začíná. Cornificius, Flavius, Quintius...s každým z nich si nějak vyřizuje účty. Je nemožné mu ve sdělnosti sekundovat. Vždycky chce vyprávět o milostném opojení a rychle se namíchne, když mu v tématu nejste po vůli. Je vznětlivý, subjektivní – ale díky básním přece tak svrchovaně objektivně! Zřejmě se se svým tématem nedá odbýt – soudíc podle jeho vlastních citací svých přátel. A když ho odbijí, že zase žvaní o tom samém, o lásky pletkách, napíše o nich stejně další básničku.
Zdá se, že nemá majetku, jen poezii a lásku („Catulus má v míšku samou pavučinu.“). Čas „utlouká na fóru“ poté, co na tažení v Bithynii nezbohatl ani tak, aby si pořídil nosiče „chromé nohy od lehátka“, ne tolik otroky k nosítkům, aby nějakou „rajdu“ svého kamaráda nosili do chrámu. Obraz běžného Římského života, jak leží a běží je i díky Žáčkově překladu tak podobný tomu dnešnímu. Dokážeme si Catulla představit v Klubu excentriků, jak nemá pro místní holku ani na taxíka domů!
Pije spolu s Bakchem, či u vína s přítelem hraje básnickou improvizaci – aby pak vzýval Nemesis, a bál se spatřit své okouzlení ve světle dne.
Kritizuje místní nabubřelé literáty, kteří za rok napíšou „milion veršů“, vždyť nade vše miluje literaturu. A když se do veršů jeho přítele zamiluje dívka, zalichotí ji přirovnáním k Sapfó a přítelovu společnost s veselostí oželí.
Důkazy jeho břitkého humoru a vytříbeného smyslu pro vulgarismy nacházíme při čtení Zhořklých polibků, a divíme se, jak je ten Řím kolem roku 80 př. Kristem, Řím zlatého věku a důstojenství své prózy vlastně tak současný. Rozumíme mu díky poetově rebelii.
Nevíme, jestli může mít Catullus výtky i k Cicerovi, spisovateli „digestu“ - základního kurzu (řecké) filozofie, když tento vážný a odvolávajíc se na Platóna, říká že básníky nemá rád. Síla srdce a ctnosti se přece nemá vybíjet ve frivolnostech, praví Cicero.
Cicerovy řádky se jako železná tyč proplétají měkkou tkání básnické sbírky, když básník narazí na zradu přátelství i zradu, ba dokonce i smrt, lásky. Cicero se zdá ve svých morálních ponaučeních nehybný, básník však cítí.
A tak se samou láskou, která jej „postihne“ změní v patetického mladíka. Ve druhé části sbírky, Písně pro Lesbii, ustoupí najednou ostré metafory počítání „tisíců polibků a potom zase sta“ a tak dál až ke zmatení čísel.
Kam se poděl chytrý Catullus? Provází nás zatemněním své mysli při milostném poblouznění. Vynáší jej k vidině nekonečné lásky a vášně. Tříští se na kusy.
Tříští se dvěma slavnými, katarzi zvěstujícími verši:
„Miluji – nenávidím!“
Jako by v něm procitalo vědomí poblouznění, avšak stále byl ještě uzavřen v jeho magické moci.
Ve třetí části sbírky nazvané Nemám chuť se ti zalíbit nalézá pak básník sám sebe - ale nejdřív si od své dříve-milované musí vyžádat zpět svůj zápisník. To možná prokazuje, že unylé volání pro „sladkých hubinkách“ má za sebou přece jen pevné břevno autorského záměru, takže bych se nenechala mýlit těmi prostinkými verši.
Básníkova persona se nyní oddává chlapecké lásce a bojům s muži, kteří milují muže. Jeho výřečnost a ostrovtip je zhořknutím bývalých polibků dvakrát tak zostřena (zde se prozrazuje pointa názvu celé této sbírky) a vulgarismy do básní povolává s nebývalou kadencí.
Sekundují mu k tomu kromě výroků Cicera také citáty z Lukretia, jehož dílo De rerum natura známe jako zásadní dochovanou ukázku epikurejské filozofie.
Závěrem bych se pokusila položit ústřední otázku Catullově sbírce: Lze teda o lásce psát?
A zdá se mi, jako by říkala, že nikoliv. Lze psát před ní, za ní, nebo i jakkoliv, hlavně však v oddělení od bezprostřednosti požitků; ale zevnitř, ze studny, která je lůnem všech rozkoší těla i chimérických hnutí duše, zevnitř této milostné pasti, psát možné není. Alespoň podle toho, jak to ukazuje římský básník, vzdělaný překlady řecké básnířky Sapfó.
A jestli si Lesbie zasloužila Catullovo spílání do děvek, odhalí Apuleiova identifikace básnické Lesbie s postavou Clodie. Clodie historická byla velkou prostopášnicí ze vznešené a bohaté římské rodiny. Zřejmě však dala přednost hýření a orgiím před manželstvím s básníkem Catullem, který doufal vyměnit na této pozici právě zesnulého Quinta Metella Celera.
Byla tak dokonalá, že si zasloužila odsouzení nejen od básníka, ale i od velkého rétora Cicera. A na její skvostné děvkovství bychom proto neměli zapomínat.
"Lze tedy o lásce psát? A zdá se mi... že nikoliv. Lze psát před ní, za ní, nebo i jakkoliv, hlavně však v oddělení od bezprostřednosti požitků; ale zevnitř, ze studny, která je lůnem všech rozkoší těla i chimérických hnutí duše, zevnitř této milostné pasti, psát možné není." To je tak dobré toto!
Viděl jsem teď Poor Things - a ty jejich jazykem promlouvalas zde daleko před premiérou.
A díky též za přečtenou báseň - coby nositel doktorátu v ASMR smekám s uznalým zašuměním.